O knize: rok / Uplynul rok od smrti jejího manžela a Polina si stále nemůže odpustit jednu věc: jak to, že tehdy nic necítila, jak to, že neuhádla Co se stalo nejhoršího, co nemá ani jméno?! Seděla tam, jako by se nic nestalo, třídila nějaké papíry... A teprve když viděla, jak se na prahu kanceláře objevila bílá tvář své kamarádky s telefonním sluchátkem v ruce, hned vše pochopila... A jak chceš po tomhle žít? Jak? I když je těžké uvěřit, co se stalo... Tu noc spolu spali, probudili se ze zvonivého hlasu kukačky a ukázalo se, že do budíku zbývá ještě půl hodiny a mohli trochu strávit víc, jen trochu víc, být spolu, jen oni dva... Spěšně dopil kávu z obrovského keramického hrnku, při chůzi ji políbil někam do vlasů, nasál vůni ranního parfému a zasmál se: „Mmmm !“ Nádherně voníš! - a už běží po schodech, slíbil: - Vezmu si dovolenou, někam utečeme! chcete? Nechtěla by!.. - Utíkej, jinak opravdu přijdeš pozdě... Ani se pořádně nerozloučili. Pak si to bude dál vyčítat, jako by loučení mohlo něco změnit na jejich osudech... A teď už zbývá jen občas se potulovat po prázdných místnostech jako stín, aby si nemysleli, že se zbláznila , mluvit s jeho portrétem, pít silnou kávu bezesné noci a toužit, toužit po jeho rukou a rtech a pořád přemýšlet: kdo? Zdá se, že bych svou nesmrtelnou duši dal poznat! Možná pak srdce, zachycené ledovou krustou podezření, rozmrzne a bude možné se konečně zhluboka nadechnout.